PENCAST srpen 2024
Ondřej Vaculík: Knihy, které stojí za pozornost
Vítejte v srpnovém PENcastu, v němž se ještě vracíme ke dvěma pořadům, které jsme uvedli na konci června. Ondřej Vaculík se zamýšlí nad románem Pavly Horákové Srdce Evropy a nad knihou Jana Wiendla Oplocený čas, v níž autor vede rozhovor se svým otcem Františkem o jeho dramatickém osudu během dvou totalitních režimů. Autorská čtení pro veřejnost mají poukázat na skutečnost, že i mimo komerční literární provoz vznikají pozoruhodná a originální díla, o nichž se třeba tolik nemluví a nepíše, přesto rozhodně stojí
za pozornost. Záznamy z našich pořadů najdete na YouTube v Playlistu PEN klubu.
Bohužel za nevelkého zájmu publika proběhla v sále Ústavu pro českou literaturu na Florenci dvě
velmi zajímavá čtení s besedami, zařazená v cyklu Literatura bez hranic.
13. června Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka, držitelka ocenění Magnesia Litera
2019 za prózu, četla ze své poslední knihy Srdce Evropy. Je to esejisticky pojatý román, v němž
Horáková oživuje rukopisné paměti její prababičky Kateřiny z přelomu 19. a 20. století. Kateřina,
moravská venkovanka, svérázným způsobem zapisuje události a postřehy svého života ve Vídni
i u nás. Její pravnučka, tedy Pavla Horáková se po sto letech vydává po jejích stopách a srovnává
svět tenkrát a nyní. Přitom objevuje historické souvislosti, vzájemné obohacování vídeňské i naše
v jazyce, kultuře, umění architektuře, módě a gastronomii. Bohatý průnik pozoruhodných jmen
a osobností z Vídně k nám a obráceně. Je v tom i kus nostalgie za pospolitějším jádrem, srdcem
Evropy, než je 2. světová válka a železná opona rozbila a které lze jen těžko obnovit.
Poslední předprázdninové čtení 24. června patřilo Janu Wiendlovi a jeho knize Oplocený čas.
Jan Wiendl je literární historik, editor a vysokoškolský pedagog, a je synem Františka, jemuž je více
než sto let. Wiendl mladší zaznamenal a literárně upravil vyprávění svého otce, naprosto výjimečné
osobnosti. František se už jako mladík za protektorátu zapojil do odbojové skupiny Lidice, založené
jeho otcem. Po únorovém puči 1948 působil ve třetím odboji a stal se převaděčem přes hranice na
Šumavě. Vinou zrady byl zatčen a v prosinci 1950 odsouzen k osmnácti letům vězení. Podstatnou
část trestu vykonával v jáchymovských uranových dolech. V roce 1960 byl v amnestii podmínečně
propuštěn. I následující beseda s Janem Wiendlem byla velice zajímavá.
Úlohou PEN klubu není jenom zastávat se perzekvovaných spisovatelů a hájit tvůrčí svobody, ale naším posláním je rovněž rozvíjet intelektuální spolupráci mezi všemi spisovateli. Tedy jde nám také o podporu spisovatelů, kteří sice nejsou umlčováni žádnou politickou mocí, ale jejich hlas, jejich dílo zaniká v komerčním literárním provozu. Proto se snažíme upozorňovat na jejich dílo, vyzýváme je k autorským čtením, nebo je do nich rádi zařazujeme, pokud o to sami stojí, a představujeme je veřejnosti. Je totiž možné, že tak zvaně na okraji může vznikat něco pozoruhodnějšího
i originálnějšího, než je přímo v centru literárního dění, v pozornosti recenzentů i čtenářů. PEN klub sdružuje literáty, proto máme na paměti onu „intelektuální spolupráci mezi všemi spisovateli“. Ta se bez vaší účasti neobejde. 1. října, v Den obránců Ukrajiny, zahajujeme v 17 hodin v Ústavu pro českou literaturu na Florenci náš Podzim
s Ukrajinou.
Olga Walló: Je něco hroznějšího než zabíjet?
Foto: Tomáš Krist / MAFRA
Válečné konflikty mají nelidské dopady na civilní obyvatelstvo i přírodu, nenávratně ničí kulturní dědictví.
Přesto i v takových hrůzách kultura a umění žije, jak o tom pravidelně informuje newsletter Ukrajinského PEN klubu. Spisovatelku Olgu Walló přivedlo jeho pročítání k zamyšlení s názvem Je něco hroznějšího než zabíjet?
Jsem stará žena a právě se chovám, jak se na starou
ženu sluší: na klín mi vyskočila kočka. Sedím v polostínu
a pokouším se myslet ve slovech. Nejde to nijak snadno.
Sad je vonný a krásný, motýli víří nad motýlími keři.
Kdo chová kočku, připravuje svět nejen o myši, ale taky
o ptáky, žáby a motýly. A o vážky, skvostné a hrozné
nad vodní hladinou. Kočka je nemilosrdný zabiják,
predátor, který se baví zabíjením, což je …no? Jaké
je to? Je něco hroznějšího než zabíjet? Kočka je taky
nejpůvabnější a nejsvobodnější stvoření světa, má
živou mimiku, všemu rozumí, když dlouho spím nebo stůňu, sedí u mne a hlídá. Mám pocit, že se máme rády.
A bezmocně spouštím ruce: Obě věci platí zároveň, vzdávám se soudu, nedovedu soudit!
Ano, ale jsem členem PEN. Vzala jsem na sebe určitou intelektuální odpovědnost. A dokud dokážu myslet ve slovech, měla bych se o to aspoň pokusit.
Zavírat oči je lidské, ale když lidi zabíjejí lidi, je zavírat oči nemravné. Do mé pošty dorazil anglický newsletter ukrajinského PEN. Střízlivé zprávy, dlouhé sloupce krátkých portrétů tvůrců, kteří padli v boji se zbraní v ruce – nebo je zasáhla střepina v pizzerii, jako Viktorii Amelinu. Tady mám aspoň ve svých pocitech jasno: Jednoznačně přeji Ukrajině vítězství. Ukrajinský PEN vyzývá k bojkotu všeho ruského. Je jasné, i já dávno vím, že k vítězství je třeba vášně, ve válce jako v tenise. Hnací složkou vůle k vítězství je nenávist. Hnací složkou solidarity a chuti pomoci je empatie, je imaginace. Obtížná schopnost si v představě navléknout cizí kůži, pocítit v zubech skřípající prach, bolest, strach a nepohodlí. To se náramně nikomu nechce! Ale zdá se, že to jinak nepůjde.
Jsem stará žena a vím, že se bojím, že některé zprávy nechci ani číst. Ale být do té míry zbabělý je nemravné.
A krátkozraké, Ukrajina je naše válka.
Na druhé straně: Hrůza a bolest a umírání je všude kolem nás. Já vím, že smrt je všudypřítomná. Nepojmu do hlavy všechny bolesti světa… i když se svět tak velice zmenšil, musím volit. Není funkční se zbláznit. Vážky, motýli, Ujguři, staří lidé – a děti v Palestině.
Genocida v Palestině, křičí americké univerzity!
Stará žena svírá pěstmi spánky, hlava jí jde kolem a zaručeně v tom není sama. Některé věci prostě rozlousknout nejdou, jsou temnější a hutnější než nejmasivnější černé díry, jsou výsměch všemu rozumu. Ten uzel úžasu jménem Izrael. Stát Izrael.
Židé samozřejmě nemají co dělat v Palestině, to věděli Angličané dobře! Jak bychom se tvářili, kdyby se v Praze na Závisti vynořili Kelti s prohlášením, že oni tam byli dříve, mají tam kořeny a vracejí se zpátky? Historické nároky jsou ošidná věc. Ale vina křesťanů na Židech a děs z holokaustu… a špatné svědomí… A prostá skutečnost, že Židé jsou tak úžasní ve všem, do čeho se pustí…
„Chtěli jsme být normální národ, tak se nám to povedlo!“ – řekla mi s nekonečnou trpkostí básnířka z Jeruzaléma, která mě nazývá sestrou. A já ji, i když nás nepojí společná krev. Soudit po krvi je ošidné, jak se to stalo, tolik dobré vůle, tolik obdivuhodné tvrdošíjné síly…
Kočka je predátor, Bibi Netanjahu je kretén (ale řádně demokraticky zvolený) a o Arabech nemluvme, kočka je predátor... jaké k tomu zaujmout stanovisko, kdo je tak pošetilý nebo zpupný, že si na to troufne?
Paradox, to je věc. Paradox, to je síla. Jak unést paradox? Snad je alespoň třeba si ho být vědom. S vědomím, že lidé žijí krátce, i jako jedinci, i jako rod. Hlava to nepobere, zcela blízko se naprosto příšerně umírá, letní večery jsou vonné
a vlahé.
Vladimír Karfík: O nové sbírce Ivana Wernische Půjčovna dřevěných dortů
Zatím poslední sbírka žijícího klasika české poezie Ivana Wernische s názvem Půjčovna dřevěných dortů vyšla
v červnu letošního roku v nakladatelství Malvern a tematicky se točí kolem světa cirkusu, nebo cirkusu světa? Autorovu tvorbu už víc než čtyřicet let sleduje Vladimír Karfík, literární kritik a historik.
Co si myslí o básníkově sbírce Půjčovna dřevěných dortů, sděluje v následujícím příspěvku.
Sotva mi zrak spočinul na názvu nové sbírky Ivana Wernische Půjčovna dřevěných dortů, ihned se mi vybavila vzpomínka na dávnou básníkovu knihu, jmenovala se Loutky. Je to už víc než padesát let:
V stoce v kanálské zahradě
skřípou kosti loutek
hrajících si s dětmi.
Wernischovými verši tehdy vstoupil do české poezie podivuhodný svět, skutečný a neskutečný, dnešní i dávný, živý
i podivný, se zasutou vzpomínkou na dětský svět loutek, s ozvuky groteskních motivů z četby starých ruských autorů a zvuk starých gramofonů.
Chci slyšet fon-fone, přístroj k vzpomínání
Fon-fone, napodob
hlas dávno zadávených ptáčků
chrčení krčků dávno zakroucených, též vítr
otáčející se pod střechami kůlen,
které tu kdysi stály.
Fon-fone, napodob
tichý šum, tichý šum,
s nímž mraky posouvaly se
jinam.
Wernischova poezie je postupně stále básnicky oproštěnější, má blízko k minimalismu. Jestli poezii bezpečně poznáme nikoli jenom podle slov, ale podle toho, kolik obsahu je za nimi nedořečeno nebo nevyřčeno, pak jeho poezie jde na hranici možného. Mísí formy, žánry odrané na kost, a příběhy smrsklé v anekdoty. Persiflované romány o mnoha kapitolách, na něž Wernischovi postačí tři řádky.
V poslední Wernischově sbírce mě zaujaly verše:
Rozsvěcují se lampy, rozsvěcují se okna,
prodavač tahacích panáčků jde prázdnou ulicí,
nese velký, těžký kufr.
Tady jsem si vzpomněl na starší básníkův obraz, kde se objevuje kufr: "Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech".
V Půjčovně dřevěných dortů však na další stránce čtu: "Na skříni kufr, pod stolem boty, na stole klobouk, kravata na klice, vše bylo, jak má být. Vzbudil se starý muž. Pomalu stmívalo se, život byl u konce."
Kufr plný vzpomínek na podivuhodný život, a k neunesení.
Ivan Wernisch a Vladimír Karfík,
červenec 2024
Fráňa Šrámek: Splav
Spisovatel Martin Patřičný pro vás vybral a přečetl úvodní báseň Fráni Šrámka ze stejnojmenné sbírky Splav. Básník ji napsal po návratu z války v roce 1916, z níž si odnesl mnoho otřesných zážitků. I proto se pak ve své poezii upínal ke všemu, co ještě člověk nestačil zničit. Skládá v ní poctu přírodě, matce všeho živého. Jak krásně se báseň hodí k tématu, o němž mluvila Olga Walló ve svém příspěvkum a kde říká: "Některé věci prostě rozlousknout nejdou, jsou temnější a hutnější než nejmasivnější černé díry, jsou výsměchem všemu rozumu."
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…
Chtěl bych tě potkati v lukách, šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…
Splav (1916)
Ironii a vzdor vůči pánům, ale také lyričnost a bezstarostnost lze vyčíst z díla Fráni Šrámka. Autor, který patřil k buřičům, básníkům života a vzdoru, zemřel 1. července 1952.
Karikatura od Karla Čapka a fotografie Fráni Šrámka z 20. let 20. století.
Honza Čáp: Klokani a kormorání - čeština na moři - 2.
A na závěr další pokračování série oblíbených příspěvků Honzy Čápa, tentokrát s názvem Klokani a kormoráni - čeština na moři.
Minule jsme mluvili o tom, jak čeština našich předků zpracovávala mořské a námořní reálie, a zmínili i česko - italského mnicha Odorika z Furlánska. Toho ve 13. století přivedly misionářské cesty na Středozemní moře i Indický oceán, ale ve svých vzpomínkách nevynechal ani pozvání na říční rybolov v Číně: “I viděl jsem, že ve člunech jsou na bidlech přivázaní potápníci, jimž onen muž provázkem krk ovázal, aby ulovené ryby nemohli spolknout. Poté do jednoho člunu umístil tři dostatečně velké kádě, jednu na příď, druhou doprostřed a třetí na záď. Když to bylo učiněno, odvázal potápníky od bidel, a ti se potápěli do vody a nachytali mnoho ryb, které sami ukládali do kádí. A tak se ony kádě rychle zaplnily. Poté muž sňal provázek z krku potápníků a dovolil jim znova se ponořit do vody, aby se rybami nasytili. Když byli dostatečně nakrmění, ptáci se sami vrátili. A tehdy je on znovu přivázal k bidlům, kde byli předtím. A já jsem z těch ryb také pojedl,” líčí středověký mnich Oderik.
A proč tady jeho pozorování z Číny připomínat ? Protože těm “potápníkům”, jak popisuje opeřené ptačí lovce, říkáme dnes kormoráni, což zmiňujeme proto, že mají ve svém jménu slabiku “mor” vylovenou z moře – jsou to totiž I v naší mateřštině podle francouzštiny „corp marenc (čti morán) – tedy „mořští havrani“.
Podobně „mořsky“ jsme si v Čechách pojmenovali i vypaseného amerického hlodavce – tentokrát podle německého vzoru Meerschwein – tedy mořské prase. A jen kvůli tomu, že přijel po oceánu, mu dodnes říkáme morče. Ano, přátelé. I tenhle zdomácnělý mazlíček zpoza Atlantiku má v názvu moře.
A pokud vás mrzí, že čeština s mořskými vepři, ale i telaty, krávami a koníčky kopíruje jiné evropské jazyky, nenechte si teď ujít pojmenování jednoho protinožce, jehož objev začíná roku 1770 na palubě britského trojstěžníku Endeavour: Loď kapitána Jamese Cooka potřebovala tehdy opravit, a tak na břeh severní Austrálie vystoupil
i přírodovědec a předseda britské Královské společnosti Joseph Banks, který zkoumá, kreslí a popisuje místní stromy, kytky i zvířata. Když poprvé spatří skákajícího jedince s dlouhým ocasem, zapisuje si do skicáku: „Byl velký jako chrt, jeho srst měla barvu myši a pohyboval se velice rychle.“
Aby ovšem podal Královské společnosti doma v Londýně zprávu úplnou, vyptával se Banks také domorodců, jak tomu skokanovi vlastně říkají. A dozvěděl se, že „gangurů“, což, jak se ukázalo až později, aboridžinsky znamená „Nevím“.
Zní to jako anekdota, ale stejné nedorozumění se přihodilo i španělským conquistadorům při dobývání střední Ameriky: Když mapovali východní Mexiko, zapsali si totiž mayské „Nerozumím ti“ jako název celého budoucího státu: „Yucatan“.
Když ale 50 let po expedici Jamese Cooka ověřovala jména zvířat následná britská výprava, jiní aboridžinci zas Angličanům řekli, že tohle zvíře je přece „miňa“. Což, jak se ukázalo ještě později, znamená zas aboridžinsky „jedlá“.
Takže nová výprava sice do civilizované Evropy přivezla zábavnou historku o nedorozumění předešlého týmu, pojmenování „kangurú“ pro skákající chrty s barvou myši se už ale mezitím uchytilo. A rychle se také rozšířilo do všech evropských jazyků.
S pozoruhodnou výjimkou češtiny ovšem. Zásluhu na tom má profesor zoologie Jan Svatopluk Presl (1791-1849), který je autorem knihy Ssawectwo a česky pojmenoval mimo jiné také tuleně, vorvaně, lachtana, bobra, dikobraza, zubra, mrože nebo hrocha a tučňáka. Bez Presla bychom se v dnešním přírodopise a zoologických zahradách určitě ztratili.
Nezklamal ani u australského vačnatce. Na zahraniční terminologii se neohlížel a při vymýšlení novotvaru spojil zřejmě chlupatou srst, která připomínala starodávný plášť klok, s unikátním uměním zvířecího hopsání, a jak nejspíš tušíte, spojením kloku a skokana vznikl dodnes světově jedinečný klokan, kterého mimochodem podle češtiny používají také Chorvaté. I nezávisle se tedy Češi se zámořskými objevy dokázali vypořádat!
Ve třetí a závěrečné epizodě mořské a zámořské češtiny se dozvíte, jak pojmenovávali vodní faunu Atlantiku čeští jezuité v době baroka. Do té doby po námořnicku: "Ahóój!"
Na srpnovém PENcastu se podíleli: Ondřej Vaculík, Olga Walló, Vladimír Karfík, JHonza Čáp, Martin Patřičný, Jiří Hubený a Dana Mojžíšová.
A na úplný závěr si dovolím malou hudební gratulaci, kterou jsem složil a osobně zazpívám našemu předsedovi Ondřeji Vaculíkovi, který v červnu oslavil ve zdraví krásnou sedmdesátku.
PENCAST srpen 2024
Ondřej Vaculík: Knihy, které stojí za pozornost
Vítejte v srpnovém PENcastu, v němž se ještě vracíme ke dvěma pořadům, které jsme uvedli na konci června. Ondřej Vaculík se zamýšlí nad románem Pavly Horákové Srdce Evropy a nad knihou Jana Wiendla Oplocený čas, v níž autor vede rozhovor se svým otcem Františkem o jeho dramatickém osudu během dvou totalitních režimů. Autorská čtení pro veřejnost mají poukázat na skutečnost, že i mimo komerční literární provoz vznikají pozoruhodná a originální díla, o nichž se třeba tolik nemluví a nepíše, přesto rozhodně stojí
za pozornost. Záznamy z našich pořadů najdete na YouTube v Playlistu PEN klubu.
Bohužel za nevelkého zájmu publika proběhla v sále Ústavu pro českou literaturu na Florenci dvě
velmi zajímavá čtení s besedami, zařazená v cyklu Literatura bez hranic.
13. června Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka, držitelka ocenění Magnesia Litera
2019 za prózu, četla ze své poslední knihy Srdce Evropy. Je to esejisticky pojatý román, v němž
Horáková oživuje rukopisné paměti její prababičky Kateřiny z přelomu 19. a 20. století. Kateřina,
moravská venkovanka, svérázným způsobem zapisuje události a postřehy svého života ve Vídni
i u nás. Její pravnučka, tedy Pavla Horáková se po sto letech vydává po jejích stopách a srovnává
svět tenkrát a nyní. Přitom objevuje historické souvislosti, vzájemné obohacování vídeňské i naše
v jazyce, kultuře, umění architektuře, módě a gastronomii. Bohatý průnik pozoruhodných jmen
a osobností z Vídně k nám a obráceně. Je v tom i kus nostalgie za pospolitějším jádrem, srdcem
Evropy, než je 2. světová válka a železná opona rozbila a které lze jen těžko obnovit.
Poslední předprázdninové čtení 24. června patřilo Janu Wiendlovi a jeho knize Oplocený čas.
Jan Wiendl je literární historik, editor a vysokoškolský pedagog, a je synem Františka, jemuž je více
než sto let. Wiendl mladší zaznamenal a literárně upravil vyprávění svého otce, naprosto výjimečné
osobnosti. František se už jako mladík za protektorátu zapojil do odbojové skupiny Lidice, založené
jeho otcem. Po únorovém puči 1948 působil ve třetím odboji a stal se převaděčem přes hranice na
Šumavě. Vinou zrady byl zatčen a v prosinci 1950 odsouzen k osmnácti letům vězení. Podstatnou
část trestu vykonával v jáchymovských uranových dolech. V roce 1960 byl v amnestii podmínečně
propuštěn. I následující beseda s Janem Wiendlem byla velice zajímavá.
Úlohou PEN klubu není jenom zastávat se perzekvovaných spisovatelů a hájit tvůrčí svobody, ale naším posláním je rovněž rozvíjet intelektuální spolupráci mezi všemi spisovateli. Tedy jde nám také o podporu spisovatelů, kteří sice nejsou umlčováni žádnou politickou mocí, ale jejich hlas, jejich dílo zaniká v komerčním literárním provozu. Proto se snažíme upozorňovat na jejich dílo, vyzýváme je k autorským čtením, nebo je do nich rádi zařazujeme, pokud o to sami stojí, a představujeme je veřejnosti. Je totiž možné, že tak zvaně na okraji může vznikat něco pozoruhodnějšího
i originálnějšího, než je přímo v centru literárního dění, v pozornosti recenzentů i čtenářů. PEN klub sdružuje literáty, proto máme na paměti onu „intelektuální spolupráci mezi všemi spisovateli“. Ta se bez vaší účasti neobejde. 1. října, v Den obránců Ukrajiny, zahajujeme v 17 hodin v Ústavu pro českou literaturu na Florenci náš Podzim
s Ukrajinou.
Olga Walló: Je něco hroznějšího než zabíjet?
Foto: Tomáš Krist / MAFRA
Válečné konflikty mají nelidské dopady na civilní obyvatelstvo i přírodu, nenávratně ničí kulturní dědictví.
Přesto i v takových hrůzách kultura a umění žije, jak o tom pravidelně informuje newsletter Ukrajinského PEN klubu. Spisovatelku Olgu Walló přivedlo jeho pročítání k zamyšlení s názvem Je něco hroznějšího než zabíjet?
Jsem stará žena a právě se chovám, jak se na starou
ženu sluší: na klín mi vyskočila kočka. Sedím v polostínu
a pokouším se myslet ve slovech. Nejde to nijak snadno.
Sad je vonný a krásný, motýli víří nad motýlími keři.
Kdo chová kočku, připravuje svět nejen o myši, ale taky
o ptáky, žáby a motýly. A o vážky, skvostné a hrozné
nad vodní hladinou. Kočka je nemilosrdný zabiják,
predátor, který se baví zabíjením, což je …no? Jaké
je to? Je něco hroznějšího než zabíjet? Kočka je taky
nejpůvabnější a nejsvobodnější stvoření světa, má
živou mimiku, všemu rozumí, když dlouho spím nebo stůňu, sedí u mne a hlídá. Mám pocit, že se máme rády.
A bezmocně spouštím ruce: Obě věci platí zároveň, vzdávám se soudu, nedovedu soudit!
Ano, ale jsem členem PEN. Vzala jsem na sebe určitou intelektuální odpovědnost. A dokud dokážu myslet ve slovech, měla bych se o to aspoň pokusit.
Zavírat oči je lidské, ale když lidi zabíjejí lidi, je zavírat oči nemravné. Do mé pošty dorazil anglický newsletter ukrajinského PEN. Střízlivé zprávy, dlouhé sloupce krátkých portrétů tvůrců, kteří padli v boji se zbraní v ruce – nebo je zasáhla střepina v pizzerii, jako Viktorii Amelinu. Tady mám aspoň ve svých pocitech jasno: Jednoznačně přeji Ukrajině vítězství. Ukrajinský PEN vyzývá k bojkotu všeho ruského. Je jasné, i já dávno vím, že k vítězství je třeba vášně, ve válce jako v tenise. Hnací složkou vůle k vítězství je nenávist. Hnací složkou solidarity a chuti pomoci je empatie, je imaginace. Obtížná schopnost si v představě navléknout cizí kůži, pocítit v zubech skřípající prach, bolest, strach a nepohodlí. To se náramně nikomu nechce! Ale zdá se, že to jinak nepůjde.
Jsem stará žena a vím, že se bojím, že některé zprávy nechci ani číst. Ale být do té míry zbabělý je nemravné.
A krátkozraké, Ukrajina je naše válka.
Na druhé straně: Hrůza a bolest a umírání je všude kolem nás. Já vím, že smrt je všudypřítomná. Nepojmu do hlavy všechny bolesti světa… i když se svět tak velice zmenšil, musím volit. Není funkční se zbláznit. Vážky, motýli, Ujguři, staří lidé – a děti v Palestině.
Genocida v Palestině, křičí americké univerzity!
Stará žena svírá pěstmi spánky, hlava jí jde kolem a zaručeně v tom není sama. Některé věci prostě rozlousknout nejdou, jsou temnější a hutnější než nejmasivnější černé díry, jsou výsměch všemu rozumu. Ten uzel úžasu jménem Izrael. Stát Izrael.
Židé samozřejmě nemají co dělat v Palestině, to věděli Angličané dobře! Jak bychom se tvářili, kdyby se v Praze na Závisti vynořili Kelti s prohlášením, že oni tam byli dříve, mají tam kořeny a vracejí se zpátky? Historické nároky jsou ošidná věc. Ale vina křesťanů na Židech a děs z holokaustu… a špatné svědomí… A prostá skutečnost, že Židé jsou tak úžasní ve všem, do čeho se pustí…
„Chtěli jsme být normální národ, tak se nám to povedlo!“ – řekla mi s nekonečnou trpkostí básnířka z Jeruzaléma, která mě nazývá sestrou. A já ji, i když nás nepojí společná krev. Soudit po krvi je ošidné, jak se to stalo, tolik dobré vůle, tolik obdivuhodné tvrdošíjné síly…
Kočka je predátor, Bibi Netanjahu je kretén (ale řádně demokraticky zvolený) a o Arabech nemluvme, kočka je predátor... jaké k tomu zaujmout stanovisko, kdo je tak pošetilý nebo zpupný, že si na to troufne?
Paradox, to je věc. Paradox, to je síla. Jak unést paradox? Snad je alespoň třeba si ho být vědom. S vědomím, že lidé žijí krátce, i jako jedinci, i jako rod. Hlava to nepobere, zcela blízko se naprosto příšerně umírá, letní večery jsou vonné
a vlahé.
Vladimír Karfík: O nové sbírce Ivana Wernische Půjčovna dřevěných dortů
Zatím poslední sbírka žijícího klasika české poezie Ivana Wernische s názvem Půjčovna dřevěných dortů vyšla
v červnu letošního roku v nakladatelství Malvern a tematicky se točí kolem světa cirkusu, nebo cirkusu světa? Autorovu tvorbu už víc než čtyřicet let sleduje Vladimír Karfík, literární kritik a historik.
Co si myslí o básníkově sbírce Půjčovna dřevěných dortů, sděluje v následujícím příspěvku.
Sotva mi zrak spočinul na názvu nové sbírky Ivana Wernische Půjčovna dřevěných dortů, ihned se mi vybavila vzpomínka na dávnou básníkovu knihu, jmenovala se Loutky. Je to už víc než padesát let:
V stoce v kanálské zahradě
skřípou kosti loutek
hrajících si s dětmi.
Wernischovými verši tehdy vstoupil do české poezie podivuhodný svět, skutečný a neskutečný, dnešní i dávný, živý
i podivný, se zasutou vzpomínkou na dětský svět loutek, s ozvuky groteskních motivů z četby starých ruských autorů a zvuk starých gramofonů.
Chci slyšet fon-fone, přístroj k vzpomínání
Fon-fone, napodob
hlas dávno zadávených ptáčků
chrčení krčků dávno zakroucených, též vítr
otáčející se pod střechami kůlen,
které tu kdysi stály.
Fon-fone, napodob
tichý šum, tichý šum,
s nímž mraky posouvaly se
jinam.
Wernischova poezie je postupně stále básnicky oproštěnější, má blízko k minimalismu. Jestli poezii bezpečně poznáme nikoli jenom podle slov, ale podle toho, kolik obsahu je za nimi nedořečeno nebo nevyřčeno, pak jeho poezie jde na hranici možného. Mísí formy, žánry odrané na kost, a příběhy smrsklé v anekdoty. Persiflované romány o mnoha kapitolách, na něž Wernischovi postačí tři řádky.
V poslední Wernischově sbírce mě zaujaly verše:
Rozsvěcují se lampy, rozsvěcují se okna,
prodavač tahacích panáčků jde prázdnou ulicí,
nese velký, těžký kufr.
Tady jsem si vzpomněl na starší básníkův obraz, kde se objevuje kufr: "Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech".
V Půjčovně dřevěných dortů však na další stránce čtu: "Na skříni kufr, pod stolem boty, na stole klobouk, kravata na klice, vše bylo, jak má být. Vzbudil se starý muž. Pomalu stmívalo se, život byl u konce."
Kufr plný vzpomínek na podivuhodný život, a k neunesení.
Ivan Wernisch a Vladimír Karfík,
červenec 2024
Fráňa Šrámek: Splav
Spisovatel Martin Patřičný pro vás vybral a přečetl úvodní báseň Fráni Šrámka ze stejnojmenné sbírky Splav. Básník ji napsal po návratu z války v roce 1916, z níž si odnesl mnoho otřesných zážitků. I proto se pak ve své poezii upínal ke všemu, co ještě člověk nestačil zničit. Skládá v ní poctu přírodě, matce všeho živého. Jak krásně se báseň hodí k tématu, o němž mluvila Olga Walló ve svém příspěvkum a kde říká: "Některé věci prostě rozlousknout nejdou, jsou temnější a hutnější než nejmasivnější černé díry, jsou výsměchem všemu rozumu."
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…
Chtěl bych tě potkati v lukách, šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…
Splav (1916)
Ironii a vzdor vůči pánům, ale také lyričnost a bezstarostnost lze vyčíst z díla Fráni Šrámka. Autor, který patřil k buřičům, básníkům života a vzdoru, zemřel 1. července 1952.
Karikatura od Karla Čapka a fotografie Fráni Šrámka z 20. let 20. století.
Honza Čáp: Klokani a kormorání - čeština na moři - 2.
A na závěr další pokračování série oblíbených příspěvků Honzy Čápa, tentokrát s názvem Klokani a kormoráni - čeština na moři.
Minule jsme mluvili o tom, jak čeština našich předků zpracovávala mořské a námořní reálie, a zmínili i česko - italského mnicha Odorika z Furlánska. Toho ve 13. století přivedly misionářské cesty na Středozemní moře i Indický oceán, ve svých vzpomínkách ale nevynechal ani pozvání na říční rybolov v Číně: “I viděl jsem, že ve člunech jsou na bidlech přivázaní potápníci, jimž onen muž provázkem krk ovázal, aby ulovené ryby nemohli spolknout. Poté do jednoho člunu umístil tři dostatečně velké kádě, jednu na příď, druhou doprostřed a třetí na záď. Když to bylo učiněno, odvázal potápníky od bidel, a ti se potápěli do vody a nachytali mnoho ryb, které sami ukládali do kádí. A tak se ony kádě rychle zaplnily. Poté muž sňal provázek z krku potápníků a dovolil jim znova se ponořit do vody, aby se rybami nasytili. Když byli dostatečně nakrmeni, ptáci se sami vrátili. A tehdy je on znovu přivázal k bidlům, kde byli předtím. A já jsem z těch ryb také pojedl,” líčí Oderik.
A proč tady jeho pozorování z Číny připomínat? Protože těm “potápníkům”, jak popisuje opeřené ptačí lovce, říkáme dnes kormoráni, což zase zmiňujeme proto, že mají ve svém jménu slabiku “mor” vylovenou z moře – jsou to totiž
v naší mateřštině podle francouzštiny „corp marenc (čti morán) – tedy „mořští havrani“.
Podobně „mořsky“ jsme si v Čechách pojmenovali i vypaseného amerického hlodavce – tentokrát podle německého vzoru Meerschwein – tedy mořské prase. A jen kvůli tomu, že přijel po oceánu, mu dodnes říkáme morče. Ano, přátelé, i tenhle zdomácnělý mazlíček zpoza Atlantiku má v názvu moře.
A pokud vás mrzí, že čeština s mořskými vepři, telaty, krávami i koníčky kopíruje jiné evropské jazyky, nenechte si teď ujít pojmenování jednoho protinožce, jehož objev začíná roku 1770 na palubě britského trojstěžníku Endeavour:
Loď kapitána Jamese Cooka potřebovala tehdy opravit, a tak na břeh v oblasti severní Austrálie vystoupil
i přírodovědec a předseda britské Královské společnosti pan Joseph Banks, ten tady zkoumá, kreslí a popisuje místní stromy, kytky i zvířata. Když poprvé spatří skákajícího jedince s dlouhým ocasem, zapisuje si do skicáku: „Byl velký jako chrt, jeho srst měla barvu myši a pohyboval se velice rychle.“
Aby ovšem podal Královské společnosti doma v Londýně zprávu úplnou, vyptával se Banks také domorodců, jak tomu skokanovi vlastně říkají. A dozvěděl se, že „gangurů“, což, jak se ukázalo až později, aboridžinsky znamená: „Nevím“.
Zní to jako anekdota, ale stejné nedorozumění se přihodilo i španělským conquistadorům při dobývání střední Ameriky: Když mapovali východní Mexiko, zapsali si totiž mayské „Nerozumím ti“ jako název celého budoucího státu: „Yucatan“.
Když ale 50 let po expedici Jamese Cooka ověřovala jména zvířat následná britská výprava, jiní aboridžinci zas ABritům řekli, že tohle zvíře je přece „miňa“. Což, jak se ukázalo ještě později, znamená zas aboridžinsky „jedlá“.
Takže nová výprava sice do civilizované Evropy přivezla zábavnou historku o nedorozumění předešlého týmu, pojmenování „kangurů“ pro skákající chrty s barvou myši se už ale mezitím uchytilo. A rychle se také šířilo do všech evropských jazyků s pozoruhodnou výjimkou češtiny ovšem. Zásluhu na tom má profesor zoologie pan Jan Svatopluk Presl (1791-1849), který je autorem knihy Ssawectwo a česky pojmenoval mimo jiné také tuleně, vorvaně, lachtana, bobra, dikobraza, zubra, mrože nebo hrocha a taky tučňáka. Bez Presla bychom se v dnešním přírodopise
a zoologických zahradách určitě ztratili.
A nezklamal ani u australského vačnatce. Na zahraniční terminologii se neohlížel a při vymýšlení novotvaru spojil zřejmě chlupatou srst, která připomínala starodávný plášť klok, s výjimečným uměním zvířecího hopsání, a jak nejspíš tušíte, spojením slov klok a skokan vznikl dodnes světově jedinečný klokan, kterého mimochodem podle češtiny používají také Chorvaté. I nezávisle se tedy Češi se zámořskými objevy dokázali vypořádat!
Ve třetí a závěrečné letní epizodě mořské a zámořské češtiny se dozvíte, jak pojmenovávali vodní faunu cestou přes Atlantik čeští jezuité v době baroka. Do té doby po námořnicku: "Ahóój!"
A na úplný závěr si dovolím malou hudební gratulaci, kterou jsem složil a osobně zazpívám našemu
předsedovi Ondřeji Vaculíkovi, který v červnu oslavil ve zdraví krásnou sedmdesátku.
Na srpnovém PENcastu se podíleli: Ondřej Vaculík, Olga Walló, Vladimír Karfík, JHonza Čáp, Martin Patřičný, Jiří Hubený a Dana Mojžíšová.