PENCAST květen 2024
Do květnového PENcastu jsme pro vás připravili dva následující příspěvky:
Začátkem května vyšel v časopise Téma rozhovor s dokumentaristkou a divadelní režisérkou Světlanou Lazarovou. Autorka v něm představuje svůj filmový scénář s názvem Haškův písař a zároveň přibližuje nové skutečnosti ze života Jaroslava Haška. Se svolením Jana Čápa, autora rozhovoru, vám ho nyní nabízíme
v textové i ve zvukové podobě.
V druhém příspěvku - fejetonu - se český výtvarník a spisovatel Martin Patřičný zamýšlí nad smyslem tzv. pracovních sobot za minulého režimu a podělí se s vámi o zkušenost z jedné čtenářské soutěže, v níž se sám stal hlavní výhrou.
Záhady a škatulky Jaroslava Haška
Rozhovor Honzy Čápa se Světlanou Lazarovou
Foto: Tomáš Krist / MAFRA
Na předloňském Světě knihy představila svůj filmový scénář Haškův písař, ale už pracuje na dalším projektu, který přibližuje nové skutečnosti ze života Jaroslava Haška. Co se o autorovi Osudů dobrého vojáka Švejka dosud neví, vysvětluje scénáristka, dokumentaristka a divadelní režisérka Světlana Lazarová. V čem jejímu spisovateli dodnes Češi trochu křivdí a co měl společného s pozdějšími československými prezidenty Antonínem Zápotockým a Ludvíkem Svobodou?
Jak jste se dostala k Haškovi a pátrání o jeho životě?
K Haškovi jsem se dostala roku 2013 přes filmového a divadelního režiséra a scénáristu Antonína Kachlíka (1923-2022). On mi tehdy dal přečíst svůj scénář k životopisnému filmu o Jaroslavu Haškovi, který vyšel knižně (Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek, Alfa-Omega 2003). Cítila jsem, že hledá spřízněnou duši a někoho, kdo by v jeho práci pokračoval, ale dlouho jsem k tomu tématu nemohla najít svůj vztah. Až když jsem přijela na Lipnici, navštívila dům, kde Hašek pracoval, a načichla tamní atmosféru, rozhodla jsem se najít klíč k jeho životu a napsat o něm vlastní dílo. Pan Kachlík s tím neměl problém, pouze mi kladl na srdce, abych zobrazila Haška jako člověka.
A jak jste s tím začala?
Navázala jsem spolupráci s významnými znalci Haškova života, jako jsou například jeho vnuk Richard Hašek anebo český literární historik a spisovatel Radko Pytlík a mnoho dalších haškologů. Sehnala jsem více než dvacet svědectví o Haškově životě různě po antikvariátech, ale pořád jsem k němu nemohla najít vlastní klíč.
Potom se mi ale dostala do ruky knížečka od Klimenta Štěpánka, Haškova písaře na Lipnici, kterému autor Švejka diktoval. A tehdy jsem se rozhodla, že se můj příběh bude odehrávat na Lipnici a bude reflektovat právě pohled písaře, se kterým Hašek poslední dva roky svého života na Švejkovi aktivně spolupracoval.
Můžete vysvětlit proč?
Při podrobném studiu jsem pochopila, že Kliment Štěpánek (1897-1974), který byl o třináct let mladší, nebyl jen Haškovým tajemníkem. V průběhu těch posledních dvou let se stal Haškovým důvěrníkem, skoro náhražkou
za jeho vlastního syna Richarda, kterého u sebe nosil vlastně jenom na fotce a nikdy ho nemohl mít doopravdy.
Hašek, který měl velký dar satirou, mystifikací a okružním vyprávěním zastřít osobní pravdu, byl v podstatě obrovským introvertem. Nikomu nenechal nahlédnout do svého soukromí. A najednou se svěřoval mladšímu člověku, jehož smýšlení s ním rezonovat nemohlo: zatímco Štěpánek byl nadšený vlastenec a organizoval na Lipnici sokolské hnutí, autor Švejka trpěl těžkými deziluzemi, zakusil válku, spoustu zklamání a nepochopení
od kamarádů, včetně legionářů, a proto také na té Lipnici v podstatě zůstal. Tady mohl v klidu psát, ale zároveň být obklopen obyčejnými a jednoduchými lidmi, se kterými mu bylo možná nejlíp. Protože hospoda byla jeho živel, kde se dokázal s každým skamarádit, byl mezi místními lidmi velmi oblíbený.
Určitě je čtenářům uměl oživit i na papíře.
Byl dobrým psychologem, a k tomu pohotovým mystifikátorem. To bylo jeho. Každému u stolu rozdával nejrůznější „pracovní funkce“, nezkazil žádnou srandu, ale zároveň lidem srdečně porozuměl a to jim dával vždy najevo. Uměl lidi spojovat a do tohoto prostředí svou přirozeností úplně vrostl. S tím Klimentem Štěpánkem si časem vybudovali hodně blízký vztah otce a syna, takže když Hašek poznal idealistické a revoluční Štěpánkovy touhy, začal mu i radit a snažil se ho dostat zpátky na zem. O tom tedy z velké části byl můj scénář Haškův písař.
Jak a kde nové skutečnosti z Haškova života zjišťujete?
Bádáním. Loni jsem třeba strávila léto v Památníku národního písemnictví, kde jsem si vyžádala spoustu dalších archivních materiálů včetně korespondence a výstřižků z dobového tisku, věnovala jsem se i spousta lidem
z Haškova blízkého okruhu, včetně Haškovy první manželky Jarmily Mayerové. Dost často se jejich rozchod interpretuje tak, že Hašek Jarmilu opustil, ale není to úplně pravda. Byl to velmi komplikovaný vztah, na němž se podepsala I tehdejší doba. Jarmila svého muže opravdu hluboce chápala, hodně mu odpouštěla. Mezi nimi to,
po jeho návratu z Ruska, dokonce znovu zajiskřilo a jejich láska znovu vzplanula. Málo se také ví, že oni se
i navzájem v tvorbě inspirovali. Hašek u ní rozpoznal talent a ona díky němu začala I psát povídky, které velmi úspěšně publikovala.
Dále jsem si vyžádala archiv novináře Zdeny Ančíka, který se Haškovi hodně věnoval. Především mi ale s Haškovým písařem pomohla dcera Klimenta Štěpánka, kterou jsem objevila v Kbelích. Ta mě nechala nahlédnout do několika krabic po svém otci a také do kroniky, kterou si celý život psával. To byl můj přímý zdroj informací o tom, jak se žilo na Lipnici.
Překvapilo vás tam něco?
Málo se mluví o tom, jak Hašek soucítil s ostatními a o tom, že když už získával peníze z prodeje Švejka, pravidelně přispíval do místního starobince a také dával studentům peníze na studia. Na to, že byl obecně považován za cynika, se projevoval opravdu velkoryse a pomáhal nemohoucím. Častokrát ho lidé i na toto konto i zneužívali. Když za ním přijeli jeho kamarádi z Prahy, tak se o Haškovi vědělo, že když neměli kvalitní boty, tak on jim je nechal u místního ševce udělat a hned je zaplatil. On skutečně měl silné sociální cítění - když viděl nějakou starší paní na Lipnici tahat cirkulárku, hned jí šel pomoct. Myslím, že tohle zas získal od své velmi pobožné maminky, která si také hodně přála, aby se stal duchovním a dokonce malý Jaroslav také ministroval ve dvou kostelích. A ještě když byl rudým komisařem v Bugulmě, tak měl na pracovním stole evangelium a byl na to podle svědectví hrozně pyšný. Ztratil ho teprve, když se z Ruska na lodi vracel do nově vzniklého Československa.
A co jste zjistila o jeho psaní Švejka?
Je známá věc, že když bydlel nad hospodou pana Invalda, že rukopis Štěpánkovi z hlavy diktoval. Dokázal psát všude – v hospodě I na procházce v přírodě I v Lipnici na hradě. Kliment Štěpánek nosil takový dřevěný stoleček, aby mu mohl diktovat I venku pod širým nebem za chůze. Hašek mu diktoval I na stavbě při úpravách svého lipnického domku. Od Klimenta Štěpánka jsem se I dozvěděla, že si chtěli pořídit psací stroj. Hašek byl tak trochu jako dítě a často se při tom diktování prý smál. Vždycky si ale pamatoval, kde předchozí den skončil a byl připravený v diktování navázat. Určitě měl tuhle geniální paměť po otci, který byl matematik. On také strašně těžce nesl, když mu otec zemřel, když mu bylo teprve třináct, a pak trošku zvlčil. Je známá věc, že když probíhaly v roce 1897 v Praze pouliční nepokoje, byl několikrát zatčený.
Naznačujete, že Haška mnoho vrstevníků nechápalo, ale že se s nepochopením setkává dodnes. Můžete to vysvětlit?
On si dobře uvědomoval, že literárání kritika té doby nebo takzvaná spisovatelská obec ho – kromě třeba Ivana Olbrachta a Maxe Broda – moc nebraly. Vyčítali mu jeho výstřednost a nezřízený život. Hašek se občas možná I choval nezodpovědně, ale byla by velká chyba nalépkovat ho například jako ožralu, což se někdy I dodnes děje. Takto ho odsuzovat je hluboké nepochopení. Kromě toho, jak víme, byl to velmi plodný autor.
Vrátit se do Čech prý ale nebyl jeho plán. Zpátky do vlasti ho měla i s druhou manželkou Šurou vyslat Kominterna (Komunistická internacionála), od které dostal úkol pomáhat při vzniku tzv. Kladenské republiky rad. Co od něj bolševici očekávali?
Oni po něm chtěli, aby na Kladně pomáhal socialistické revoluci a místním komunistům v čele s Antonínem Zápotockým. Ovšem než se sem Hašek dostal, tak ta revoluce už proběhla a její myšlenka zkrachovala. (Radikální marxisté vyhlásil generální stávku od 10. do 16. 12. 1920, a než proti nim zasáhlo četnictvo a armáda, obsadili v rámci svého puče několik veřejných úřadů včetně radnice a pošty. Hašek, který se vracel z Ruska přes Berlín, dorazil do Prahy, teprve před Vánocemi, když už bylo po všem. Vůdcové povstání včetně Zápotockého pak vyvázli s několikaměsíčním tresty, pozn. red.).
On ovšem tušil, jak to dopadne, a proto se mu sem také vůbec nechtělo. Určitě chtěl tehdy v Rusku zůstat, ale na druhou stranu si dobře uvědomoval, že tam je skoro jako v pasti. Už byl totiž svědkem toho, jak tam myšlenku světové sociální revoluce provázejí krvavé represe. Nakonec tam i jeho dobré kamarády ve 30. letech zavraždili jako třeba spisovatele Vladimira Zazubrina. Jedna z věcí, které by mě osobně o Haškovi zajímaly, je zjistit, jak v sobě dokázal spojit protiklad ideálů revoluce s těmi represemi.
Čemu podle vás tedy politicky věřil?
On věřil ve světovou sociální revoluci, ne v tu komunistickou. Začalo to Trockým, který přišel s teorií permanentní revoluce. Toho se Hašek chytil a věřil tomu, byl velký idealista. Dobře ale viděl, že ta uskutečňovaná bolševická revoluce touhle cestou nejde. To nemohl nevidět, a přesto publikoval svoje manifesty a články. Mám pocit, že se ho málo lidí v tomhle snaží pochopit.
A jak by ho měli chápat?
Je třeba se na tu dobu dívat tehdejšíma očima, kdy ještě všechno začínalo, a ne ho soudit. Někteří lidé ho
v souvislosti s legiemi dokonce označují za zrádce, ale to on sám se cítil zrazen. Když opustil legie, tak napsal dopis, kde vysvětluje, proč to dělá. Nesouhlasil s plánem, aby se jelo do Francie a odtamtud se s Německem bojovalo. (Když byly za první světové války československé legie podřízeny Francii, plánovalo se přesunout legionáře přes Vladivostok po moři a zapojit je do bojů na západní frontě, pozn. red.)
Přitom to nebyl žádný zbabělec, on nejenom psal, fyzicky se I účastnil těžkých bojů a nesmysl války dokázal pak
ve Švejkovi vylíčit o to přesvědčivěji. (Bojoval mj. i v bitvě u Zborova a získal tam stejnou medaili jako například Ludvík Svoboda, pozn. red.) Kdyby válku neprožil, možná by ani ten román nenapsal. A myslím, že vzhledem k tomu,
že jsou teď zase ve světě války a lidi nevědí, co bude, o to víc je Hašek dnes aktuální tím, co prožíval.
Některé jeho povídky s postavou Švejka prý ale vyšly už před válkou?
Je známo, že už roku 1911 Hašek s postavou Švejka napsal několik povídek, ale během svého pobytu v Rusku, kde bojoval v řadách České Družiny, ze které později vznikly československé legie (Hašek jako rakouský občan
a „domobranní poviník“ narukoval v únoru 1915 k 91. pěšího pluku v Českých Budějovicích, v září upadl do ruského zajetí, prodělal tyfus v zajateckém táboře a na jaře 1916 se přidal k budoucím legiím, pozn. red.), napsal Švejka v zajetí, kde také lidem jednotlivé kapitoly četl. V Rusku to tehdy vyšlo i jako samostatná knížka. Kolují různá svědectví
o tom, že zamýšlel do Ruska situovat i další Švejky – Švejk legionářem, Švejk u bolševiků, nicméně jeho nedokončený román Osudy dobrého vojáka Švejka téměř u hranic s Ruskem končí. Každopádně tu postavu měnil a dodával
jí hloubku kvůli tomu, co prožil.
Co se ještě Haškovi vyčítá neprávem?
Další škatulka, do které lidi neznalí věci Haška rádi hází, je, že prý v Rusku jako rudý komisař ubližoval legionářům. Musím ale říct, že to je spíš opak. Dokonce existují svědectví, že mu někteří děkovali – ať už se s nimi potkal v Praze nebo za ním přijeli na Lipnici -, že jim pomohl a častokrát je ze zajetí propustil. Samozřejmě, že bolševici
i popravovali, ale on jako komisař v nejhorších případech podepisoval tresty nucených prací nebo vyhnanství. Myslím, že by osobně měl I hrůzu z toho podepisovat něco jiného.
Hašek je podle mě “nezaškatulkovatelná” osobnost a myslím, že lidé by měli přehodnotit názor na tohoto nejen českého, ale I velkého světového autora. Pro mě je I směrodatné, že to byl jeden ze vzorů Bohumila Hrabala a to
je přece někdo! Jsem hluboce přesvědčená o tom, že Jaroslav Hašek si objasnění svého života zaslouží.
-JČ-
Scenáristka a režisérka Světlana Lazarová pochází bulharského Plovdivu, odkud v roce 1982 odjela studovat filmovou a střihovou skladbu na FAMU v Praze. Od poloviny 90. let spolupracuje s Českou televizí i s dalšími televizními a filmovými subjekty, ve kterých se podílí na dramaturgii a režii dokumentárních filmů a pořadů. Světlana je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
Více na https://www.ceskatelevize.cz/lide/svetlana-lazarova/
Martin Patřičný: Anglická sobota
Pamatuju si časy, kdy soboty ještě nebyly volné. Lidi si o nich teprve vyprávěli, o těch volných. Anglická, rozuměj – volná sobota - byla píseň, která se zpívala u ohňů. Potom nějaký čas byla každá druhá sobota volná. Všechny soboty začaly být anglicky volné později. A tenkrát jsem pochopil, že jsem nějak jiný než ostatní, aniž bych jiný být chtěl.
Protože u mě, pro mě se to u těch sobot nezastavilo. Myslel jsem, že to bude pokračovat dál, chápete, že v pátek se za čas začne dělat jen do oběda, potom bude každý druhý pátek volný a nakonec se všechny uvolní všechny pátky.
Jenže – když jsem to říkal nahlas, ostatním, všichni na mě koukali překvapeně, jak na vola, jak na telecí vrata. Každý z těch druhých už plánoval sobotní kratochvíle, a jel si koupit slamáček, hrábě nebo chalupu.
Já, já už jsem myslel dokonce na volné čtvrtky, jak nejdřív budeme ve čtvrtek mít volno od oběda, potom bude každý druhý čtvrtek volný a tak. Ostatní se radovali ze sobot a nikdo si nemyslel to, co já. Sám jsem o pátcích nota bene čtvrtcích už s nikým nahlas nehovořil. Kdepak. Stačilo, že já sám jsem o své odlišnosti věděl, ještě aby snad
i ostatní… ne, ne! A když se mi stalo, že jsem jednou za letního odpoledne pomyslel až na středu, bylo zle. Víte,
že nejdřív by byla volná jen každá druhá středa. Ne, nejdřív by se každou středu pracovalo jen do oběda. Pak by každá druhá středa byla volná a pak! No pomyslete na ten zlom – volné i středy! Soustředil jsem se na středy
a zakázal si na ně myslet. A vůbec na všechny volné dny. A já, když si něco zakážu, tak se radši poslouchám.
Šel čas, všechno se otočilo, po sameťáku zem se rozdělila, zmizely i halíře. Někteří zaměstnanci sami začali zaměstnávat a covid nakonec řadu lidí přesvědčil, že není třeba měřit pracovní dobu, ale raději výkon.
Tak. A jdeme dál.
Bylo vám jednou jedno knihkupectví a to udělalo pro své zákazníky soutěž. Pochopitelně ne to knihkupectví,
to samo nedělá nic, rozumí se, ale lidi v něm. Tak lidi udělali soutěž. Čtenářskou. A co je na soutěži nejdůležitější? Výhra, ne? Takže aby soutěžící něco vyhráli, připravili pro ně lidi z knihkupectví hodnotné ceny. Hlavně knihy.
A jestlipak víte, co byla hlavní cena? Ta úplně první?
Nevíte? Vzdáváte se? Dobře.
Hlavní cena byla večeře se mnou! S Martinem Patřičným. Ano.
Tak to už je teda fakt sláva, zpychnul jsem. Konečně se moje knihy dostávají k lidem!
V tom knihkupectví zřejmě znali nějakého majitele dobré restaurace, v Praze. Nebo tu večeři třeba vybártrovali
za knížky, ale to je snad už jedno, ne?
Jistě teď čekáte, že cenu vyhrála mladá a krásná paní, která se se mnou už dlouho chtěla seznámit, ale byla nesmělá. Ta paní, která tuhle svoji výhru konečně vzala jako znamení, aby vyjevila své city ke mně a zeptala se, zda je opětuji atd. Čekáte na to, viďte? Že to čekáte?
A ono to tak opravdu bylo! Už jen vidět ji, jak mi jde vstříc, s úsměvem, pohledem jen pro mě, stálo za to. Byla tmavovlasá, velká, vyšší než já. Šaty měla tak báječně naplněné! I nahoře, i níže, vzadu. Ach ano. Bylo to tak.
Ale jen ve snu. Ve skutečnosti vyhrál nějaký chlápek od Olomóca a ten napsal, že by chtěl radši něco jiného než večeři, balíček knih číslo 2, třebas, že kvůlivá ňákýmu Patřičnýmu se harcovat do Prahy… takovou štrapác že nepojede. Napsal to zdvořileji, ale nešť. Docela jsem ho chápal.
Šel jsem tedy na večeři s menší a starší a odbarvenou paní, majitelkou knihkupectví a rozuměli jsme si a dobře se spolu měli. Dokonce jsme dvakrát tančili, noóbl restaurace- žádný umělý hluk, piano, housličky… Víno.
Tak ne, ona tahle paní volné soboty nepamatovala, na to zas byla moc mladá, ale slyšela o nich od rodičů vyprávět. A najednou se u stolu začala smát, skoro nemohla přestat, odložila číši a řekla mi – víte, já jsem čekala, že to těmi sobotami neskončí, že to bude pokračovat… chápete, že po sobotě bude na řadě i pátek… a já zůstal ustrnulý
a zticha – no tohle, to bylo přece onačejší znamení, ne? Znamení shůry. No jistě!
Tak jsem dal najevo zájem, ona mírněji taky ale že jsme po večeři šli k ní a co jsme tam dělali vám povím někdy příště, to je jiná story. Sešli se dva lidi, kteří cítili, že jsou jiní.
Ale – víte co? - když jsme se ráno, už na ulici loučili, něco mě napadlo a zeptal jsem se – a u kterého dne v týdnu jsi skončila? – pochopila okamžitě na co se ptám.
U středy, řekla. Středa to byla.
-MP-
Martin Patřičný je výtvarník a spisovatel, člen Českého PEN klubu. Jeho knižní tvorba se věnuje jak dřevu (v knihách Dřevo krásných stromů a Pracujeme se dřevem, tak volné tvorbě ve sbírkách povídek, např. Jako v nebi, Patřičný nejen dřevo a nejnověji v Patřičné Čítance. V letech 2008–2011 odvysílala Česká televize dokument Kus dřeva ze stromu, kde Martin se svým vnukem Jiřím poeticky seznamují diváky s jednotlivými českými stromy, jejich dřevem a zvláštnostmi a s jejich použitím.
Více na https://www.patricny.com/
Na květnovém PENcastu se podíleli: Jan Čáp, Světlana a Allan Lazarovi, Martin Patřičný, Jiří Hubený a Dana Mojžíšová.