PENCAST květen 2023 - texty
Co je nového v Českém PEN klubu?
Začněme krátkou připomínkou, že letošním vítězem cen Magnesia Litera se stala sbírka zádušní poezie Jana bude brzy sbírat lipový květ, jejímž autorem je Miloš Doležal, nakladatel, spisovatel, publicista a člen Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Právě PEN klub mu letos v lednu udělil Cenu Vlastní cestou, a tím na tohoto výjimečného autora upozornil. O tom se však moderátoři ani novináři neobtěžovali zmínit. Nevadí, obě ocenění si Miloš Doležal právem zaslouží, a my z toho máme velkou radost!
Český PEN klub se také spolupodílí na festivalu HAŠEK 100, aktuálně na symposiu k jeho 100. výročí úmrtí
a 140. výročí narození v Ústavu pro českou literaturu AV, nazvaném Prameny, vydávání a překlady. Záznam celého sympozia najdete na YouTube kanálu https://www.youtube.com/@UCLavcr
Už za několik dní začíná v Praze Mezinárodní knižní veletrh Svět knihy. Také letos - jako po mnoho let - Český PEN klub zde bude mít samostatný dvoudenní program: v pátek a v sobotu 12. a 13. května v prostoru s názvem PEN klubovna. Program prezentací našich členů najdete na webu penklub.net nebo na facebooku PEN klubu.
Světem knihy naše květnové aktivity nekončí: v sobotu 27. května pořádá Český PEN klub spolu s Městským kulturním centrem Hořovice a s podporou firmy Vodovody a kanalizace Beroun seminář pro mladé literární tvůrce s názvem Život samé psaní, přípravnou tvůrčí dílnu pro literární soutěž Hořovice Václava Hraběte 2024. Studenti středních i vysokých škol se mohou přihlásit na přednášky pěti členů Českého PEN klubu: Jana Čeňková
z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK bude přednášet o současné literatuře mladých autorů, a také o tom, kam se ubírá současná novinařina a jak se studuje.
Spisovatelka, dramatička, scenáristka a publicistka Daniela Fischerová bude mluvit na téma Tvorba figury, stavba příběhu a rozdíl mezi prózou a dramatem. Spisovatel, básník, dramatik a esejista Petr Stančík bude mluvit o inspiracích, které ho vedou k psaní. Přečte také ukázky ze své tvorby. Spisovatel, překladatel a anglista Tomáš Zmeškal pohovoří o překládání z angličtiny a o svém psaní, na něž má (nebo nemá?) vliv jeho konžsko-český původ.
Literární historik a archivář Památníku národního písemnictví Petr Kotyk promluví o povaze a bohatství našich archivních fondů.
Více informací a přihlášky najdete na webu a facebooku PEN klubu.
Olga Walló: I květnu připomínáme, abychom si vzpomněli, na koho se zapomíná
Muž, který mne právě fascinuje a moc mi pomáhá svou intenzivní směs intelektu, talentu, píle, humoru, odvahy a něhy psal pod jménem Jean Paul. Byl to však Němec, jmenoval se Johann Paul Friedrich Richter.
Na přelomu 18. a 19. století byl slavný velmi. Přátelil se s Herderem, Goethe ho ovšem okázale ignoroval, snad mu Paul připadal – po právu – nepřiměřeně moderní… Má pěkně komplikovanou větu a imaginaci tak sofistikovaně skákavou, že číst ho v originále nebude úplně snadné. Probouzí však obdiv a něžný smích.
V češtině vyšel jen jeden jeho titul: Pan advokát Sirový, a to v přímo nezřízeně znamenitém překladu Hanuše Karlacha. Vydal ji Odeon velmi potichounku před čtyřiceti lety.. Dovolte, abych vám z ní citovala úplně krátký úryvek, zcela namátkou vybraný, vlastně jen jednu jedinou větu:
"Kdykoli vystoupl na Šibeniční vrch nebo na jinou vyvýšeninu, vznesla se zpod obzoru do výše zářivá jitřenka blaženého slunce – strasti pozemského života zalezly a prchly jako všichni ostatní plazi do strží a propastí a nižádný chřestýš se nedokázal se svými zuby doklikatit až sem nahoru – ach, tady v širém povětří, v sousedství oceánu nedohledného žití
a strmého nebe, tady se modrý uhelný dým našeho dusivého bytování plouží hluboko pod námi, tady nám z prsou potících krev odpadnou všechny starosti jako pijavice, tady člověk povznesen na duši zhmožděné paže zbavené pout rozpřáhne do širého éteru, tak jako by vzlétal, chtěl by jimi obejmout všechno, co spočívá tak kdesi pod ním, a vztahuje je, jako by se vracel, k nekonečnému, neviditelnému otci na výsostech a k viditelné matce, přírodě a říká: „Jen mi neodnímej tuto úlevu, až sestoupím zas dolů do bolesti a mlh.“
Čeština se raduje, není-liž pravda. Máte-li chytré vnuky, zkuste jim to předčítat před spaním…
A ještě jednu dočista zapomenutou celebritu tu máme, a také se hodí na poslech před spaním – a také jen pro ty, kdo mají představivost. Představujeme vám nové ambiciózní vydavatelství audioknih Ascolto.
Ve skvostném podání Andrey Elsnerové si tam můžete připomenout osobnost a osudy Heleny Kellerové. V prvé půli 20. století o ní a o tom, co se zas naučila, referoval americký tisk každý týden. Byla hluchá a slepá a krom toho geniální a krom toho měla štěstí. Zní to jako pozvánka do cirkusu Barnum – ale je to vzrušující námět k přemýšlení, co všechno je člověk a co dokáže.
Koho to zajímá, dokáže si určitě na počítači otevřít adresu www.audiolibrix.com nebo www.audioteka.cz.,
u jednoho z těchto distributorů se zaregistrovat, audioknihu Via lucis přidat do košíku – a, ano, zaplatit.
-OW-
Etymo & Eskymo
Honza Čáp: Nevydařený comeback české facky
Na komerční fackovanou v aréně nejsme ještě připraveni, ale Etymo Honzy Čápa mezitím vysvětlí pojmenování některých úderů v češtině.
„Vy u vás neboxujete?“ podiví se americký detektiv Nick Carter v české filmové komedii Adéla ještě nevečeřela (1977), když v Praze dostane facku, až přeletí hotelovou postel.
„My se, prosím, fackujem,“ vysvětluje skromně komisař Ledvina v podání Rudolfa Hrušínského. A právě přitom nejspíš mluví za všechny rodáky, kteří tuhle ránu otevřenou dlaní rozdávají vpravo vlevo, někdy ji vytnou a občas vlepí. Mluví za Čechy, kteří tu ránu dokonce opěvují ve zlidovělé písni „Padla facka, padla na sále.“
A když si prohlížíme zlidovělý obraz Josefa Lady Hospodská rvačka, skutečně vedle škrcení a chvatů řecko-římských, vidíme v levé části lidské skrumáže také dva synchronní nápřahy na facku česko-českou.
Ještě lepším svědkem, že byla běžnou součástí života našich předků, je ovšem čeština. V ní platí tento úder za symbol přímočarosti a srozumitelnosti – to když říkáme, že je něco jasné jako facka. A stala se i synonymem zklamání a prozření, což zas platí, když konstatujeme: „Byla to pro mě obrovská facka.“
Facka nám totiž časem zabstraktněla, a tak dnes jachtaři nazývají fackou i obyčejný poryv větru. Zároveň se stala
i prostředkem lidového verdiktu – když totiž řeknete, že je něco na facku, určitě by si to zasloužilo potrestat.
V našem století se facka nejspíš považuje i za průvodní jev pracovního tlaku na státní úředníky, který je třeba finančně kompenzovat, protože po pastelkovném a rouškovném mluví česká média také o tzv. fackovném (!).
Etymologicky prý česká facka souvisí s moravským slovesem facat (šlehat, bít, tlouct), ale také s latinským obličejem – facies. A tak vám můžu po anglicku face to face dodat, že facka je příbuzná s faciometrem, kterým se přeměřuje velikost obličeje, faceliftem, který má obličeje vylepšovat i s facebookem, kde se obličeje vystavuji.
Říkáme, že škoda každé facky, která padne vedle, ale tím, jak je facka abstraktnější, jako by vedle padala pořád častěji: Technickým provedením se totiž české facky už své rodné tváři vzdalují: Když bývalý zubař a politik Vladimír Macek udeřil v roce 2006 ministra zdravotnictví Davida Ratha do zátylku, popisovalo se to jako ministerská facka,
i když šlo o klasický a dnes trochu archaický záhlavec, který se logicky umísťuje za hlavu, podobně jako pohlavek, který už také vychází z módy, třebaže se donedávna někteří rodiče dovolávali jeho výchovného dopadu.
Facka ale není u nás jediný stěhovavý úder. Stará čeština měla ještě podhrdelek – zřejmě ránu do krku - a také podnosek nebyl knír, ale rána pod nos. O těchto úderech už se tolik nemluví,
případně se na ně zapomnělo, stejně jako si moderní lidé pletou políček, tedy úder „po líci“, s už zmiňovaným záhlavcem na temeni.
Víme sice, že herda se dává do zad, formanský ušák přistával lidem na uchu, ale už jen tušíme, jak vypadaly dlaňák, buchta, fliňk a faňora. A pouze domýšlíme, jak asi bolely lískavec, pěstnice, pumelice, petelice nebo facce příbuzné rány facan nebo facalík, které v první polovině 19. století zaznamenal Josef Jungmann.
Samostatné heslo v nových slovnících by si zasloužil flákanec, který výrokem „Jestli tady pudeš, dostaneš flákanec,“ proslavil bývalý učitel a poslanec Lubomír Volný přímo na půdě parlamentu.
Aktuálně oživit českou facku se ale minulý měsíc pokusili i podnikatelé v tzv. kontaktních sportech, když avízovali
v Praze podívanou, které se v Americe říká „slap fight“ a v Rusku „turnír po poščečinam“. Je to dost nebezpečná
a málo nápaditá zábava, kterou v české kampani velkolepě inzerovali jako fackovanou.
Uspořádali nábor soutěžících, sehnali vždy připravené celebrity, a dokonce i vypsali sázkové kurzy - teď už ale kvůli nezájmu nebo nebezpečnosti podniku rádi vracejí vstupné. Na takovýhle comeback do jazyka facka s velkou fackovanou naštěstí ještě nedozrály.
Prostě od doby, co z českých poutí zmizeli fackovací panáci a nahradily je automaty pro boxerské direkty, cítí se
u nás Nickové Carterové mnohem víc jako doma. Učíme se podle nich boxerské háky, zvedáky i direkty a o fackách si už jen takhle vyprávíme.
-JČ-