PENCAST duben 2024
Etymo & Eskymo Honzy Čápa: V měsíci rašících dubů
Na dnešní jazykový příspěvek půjdem pěkně od lesa. Českému dubnu i březnu daly přece jméno dřeviny, podle kterých se odpradávna orientujeme nejen v kalendáři, ale i v domácí krajině.
Mezní a hraniční stromy vyznačovaly totiž začátek pozemků i panství, a ať už to byly habry, jedle, duby nebo smrky – naší předkové do nich vyrývali a vypalovali znamení kříže, kalicha i šipky, aby je v porostu ti přespolní viditelně odlišili.
Svůj terén jsme si ale podle stromů vytýčili i v místních názvech, což platí od České lípy až po Šumavu, jelikož slovo šuma v praslovanštině znamenalo hustý les a hvozd.
Tak, jako v Kalifornii pojmenovali technologické centrum Palo Alto podle vysokých kmenů sekvojí, máme třeba
v rodné Příbrami Březové hory podle bříz, kamarád žije v obci Tisová a na houby chodí k Třemšínu, který se jmenuje podle střemchy. A podobně stromových osad máme v Česku spousty: v Jedlové, Sosninách
i v Modřínkách.
V našem kmeni se lidé i tak nějak organicky ke stromům přirovnávají, takže jsem klidně mohl říct „v našem kmeni“, ale také že mám v Příbrami kořeny a chytám druhou mízu, nebo že známí jsou dubové palice a mají olšové ruce. Občas se všichni taky třesem jako osiky, což se zas říká kvůli tomu, že osika má lístky na placatých řapících, takže se jí i při slabém vánku rozklepou.
A tohle všechno od stromů naši pradědové a prabáby odpozorovali! Domácí folklór zpívá o vysokém jalovci
a vysazování stromu spojuje se zplozením dítěte, kterému se pak ze dřeva - stromům se dřív říkalo také dřevo -
- hobluje kolébka a ještě později rakev. Protože lidová moudrost konstatuje, že žádný strom neroste do nebe, dovoluji si také připomenout, že i největšímu místnímu pohřebišti - s padesáti hektary a dvěma miliony nebožtíků - se v Čechách říká Olšany.
Takže i když nemáme na vlajce cedr jako Libanon, ani pětilaločnatý javorový list jako Kanada, není překvapení, že nám bory šumí i ve státní hymně a z učebnic dějepisu vykukuje Roháč z Dubé, Vavřinec z Březové nebo husitská porážka u Lipan.
Vyčnívat je ostatně sama podstata české dřeviny, jelikož jí říkáme strom kvůli tomu, že se „strmí“ – tedy tyčí do výšky. Podobně jako to na té Šumavě dělají stráně Javorníku.
Češi jsou prostě pořád trošku dendrologové a trošku trifidi. Komu se tu nenarodí kluk jak buk, může mu alespoň říkat Borek, slečny mohou být zas po latinsku Sylvy, abychom se svou dřevní tradicí pokračovali, jako když se nově dětem z lesních školek teď říká lesňátka.
Milovníkům literatury z PENu určitě netřeba připomínat Karla Havlíčka Borovského, Otokara Březinu nebo Josefa Topola. A když za nedávno jubilejním Bohumilem Hrabalem dorazila americká bohemistka s křestním jménem April, dávalo smysl, že ji pak autor ve svých listech oslovoval Milá Dubenko.
Dřeviny máme zkrátka na jazyce pořád a nemusíme se přitom zrovna posílat do háje nebo řvát jak na lesy.
Nakonec vám prozradím i jedno hájené tajemství. Jeden strom dokonce Čechům v hovorové řeči nahrazuje přitakání, což nejspíš v komunikaci nemá jinde na planetě obdoby: Když totiž potřebujeme druhému potvrdit, že všechno chápem, stačí nám pouze říct: jasan!
I tak to v češtině chodí.
Honza Čáp